Design úrovní byl na vysoké úrovni a při zapnuté hudbě, vypnuté gama korekci a světlech v pokoji se občas někdo připodělal, neboť atmosféra Doomu je neopakovatelná.

Doom II v roce 1994 nepřinesl mnoho nového. Dvojhlavňovou brokovnici, něco nových nepřátel a 30 tuhých levelů (+2 ve stylu Wolfenstein), kdy ten poslední se rovnal vražedným orgiím, když jsem kdysi dávno DOOMII hrál, ten poslední jsem neudělal, styděl jsem se za to a začal jsem ho hrát znova, když jsem byl v 29. levelu, tak jsem si smazal pozice. Dále se mi to hrát nechtělo.

Později vyšli už jen takové datadisky s novými levely či zvuky a hudbou jako například Ultimate Doom nebo do SVGA kabátu oblečený Final Doom. Dále existují tisíce či milióny levelů a různých dodatků, jako nové zbraně, nestvůry atd. (Alien, Pervers a mnoho dalších). Navíc pokud máte dobrý editor (vřele doporučuji Deep), můžete si klidně udělat vaši školu a s jinými dalšími prográmky předělat chlápky s brokovnicí na učitele. Na internetu a různých neoficiálních datadiscích je možno sehnat opravdu nekonečné množství, jenom já jich mam na jednom CD k jednomu časopisu přes tisíc.

Deathmatch Dooma je taktéž něco neopakovatelného a patří k absolutní špičce všech 3D Multiplayer stříleček i dnes. Vím, že je spoustu jiných dobrých her, ale Doom je v multiplayer hře opravdu skvělý. Pokud si myslíte něco jiného, je to dobře a pokračujte v tom, ale mě s tím neotravujte, neboť se nechci zase nekonečně hádat s nějakým Quakeistou.